Psí ulička

     Říkají mi Psí ulička, ale ve skutečnosti jsem jen taková malá asfaltová cesta, která toho má hodně za sebou. Postavili mě za vysokým, dvanáctipatrovým domem před pětadvaceti lety. Mám ale pocit, že se toho tady za tu dobu moc nezměnilo. Tak třeba takové venčení psů. Ale pěkně po pořádku.
     Náš dům má tři vchody a každý vchod šedesát bytů. V každém třetím bytě bydlí pes nebo fena a v každém šestém bydlí psi dva. Těchto devadesát psů venčí jejich majitelé třemi různými způsoby.
     Prvnímu způsobu říkám pracovně „Jdeme nakupovat“ a spočívá v tom, že majitel psa obejde obchody v okolí a při té příležitosti nechá svého miláčka vyčurat a vykakat, kde ho to zrovna napadne. Nic ale samozřejmě neuklízí, jde přece nakupovat a ne uklízet. Před obchodem svého psa přiváže a odejde. Pes čeká a štěká a jeho štěkání nebere konce.
     Druhý způsob nazývám „Tam a zpět po Psí uličce“. Probíhá tak, že majitel se svým miláčkem či miláčky vyjdou z bytu, dojdou až ke mně a loudavým krokem se po mně vydají až na můj konec, což není daleko, asi nějakých padesát metrů. Když tam dojdou, otočí se a jdou zase pomalu zpátky. Psi zatím vykonají potřebu na trávě nebo třech stromech, které mají zkrášlovat zdejší okolí, a tím mají, psi i majitel, venčení pro dnešek odbyto. Třetí způsob pak v sobě zahrnuje oba předešlé způsoby.
     Těch pětadvacet let se to venčení tady vůbec nezměnilo. Celou tu dobu myslím na to, jaké mám obrovské štěstí, že nejsem tráva nebo některý z těch stromů kolem. Když už musím poslouchat to štěkání, aspoň po mně nikdo nemočí a nesere. Teda, alespoň ne tak často.

Pravda o mně

pro Páju

Už jsem to vážně nemohl dál snášet. Lidi na mě pořád sahaj, dokonce, i když nemusej. A to se fakt nedá vydržet. Někdy si říkám, jestli jsou tak natvrdlí nebo prostě jen nechápou celej ten princip. Proto jsem se rozhodl promluvit. Konečně říct, jak to se mnou doopravdy je. Jo, všechno vám to prásknu a pak mi snad už dáte pokoj. Ne, že by mě nějak vadil osobní kontakt s váma, ale uznejte, když do vás budou desetkrát za minutu dloubat prstem, brzy se vám to taky přestane líbit. A takhle to někdy musím strpět i celej den. Hrůza! Brrr! Kdyby aspoň ty prsty byly čistý. Ale to voni ne! Nepřed se s nima šťouraj všude možně a pak s tím na mě. A někdy do mě lidi i bušej! Jako kdybych byl jejich antistresová souprava nebo co. A přitom to nemá vůbec na nic vliv. A je to ve skutečnosti tak jednoduchý. Určitě byste na to přišli i sami, stačilo by mě jen chvilku pozorovat. Ale na to dneska nemaj lidi vůbec čas. Jen spíchaj a pro jistotu mačkaj, jak zběsilí. Ale přejdu už radši k věci, nebo přestanete číst a pojedete dál ve starým zaběhnutým stylu mačkání, kterej mě přivádí k šílenství.
Takže podívejte, řeknu to stručně. Když nesvítím vůbec a nebo, když svítím červeně, tak je naprosto zbytečný na mě šahat. Je to asi tak zbytečný, jako kdybyste do těch dveří celou cestu do stanice kopali. Otevřou se stejně samy, teda až bude řidič chtít. A teď pozor. Teď přijde to nejdůležitější. Když náhodou svítím zeleně, a to zas nebývá tak vyjímečná záležitost, tak to je vaše chvilka, abyste mě zmáčkli. Vlastně byste to měli udělat, pokud míníte těma dveřma vystoupit nebo naopak nastoupit. Jinak se neotevřou. A jak mě zmáčknete, začnu na vás přátelsky mrkat, opět zeleně, a tím vám nenápadně naznačím, že jsem vaši žádost předal řidiči a ten vám laskavě ty dveře otevře, jak souprava zastaví. Ale né, že mě zmáčknete a pak si to najednou rozmyslíte. To byste ze mě udělali úplnýho blbce.
Tak teď doufám, že už ten systém chápete. Jo a taky pozor na řidiče! Ti prevíti si s váma občas zahrávaj. Na jednu stanici ten systém vypnou, aby ho hned před tou další zapnuli a takhle to opakujou, aby vás dokonale zblbli, a vy pak nevěděli, na čem jste. A to ani nemluvím vo tom, že někdy mě rozsvítí i na opačný straně, tam, kde je ta zeď. No o tom vůbec neuvažujte, že mě tam budete taky mačkat a zkoušet, jestli se ty dveře otevřou! To by byl konec hlavně pro vás, až byste zahučeli do kolejiště.
Jo a poslední věc. Doufám, že na mě neprásknete, že jsem vám tohle vykládal.