Říkají mi Psí ulička, ale ve skutečnosti jsem jen taková malá asfaltová cesta, která toho má hodně za sebou. Postavili mě za vysokým, dvanáctipatrovým domem před pětadvaceti lety. Mám ale pocit, že se toho tady za tu dobu moc nezměnilo. Tak třeba takové venčení psů. Ale pěkně po pořádku.
Náš dům má tři vchody a každý vchod šedesát bytů. V každém třetím bytě bydlí pes nebo fena a v každém šestém bydlí psi dva. Těchto devadesát psů venčí jejich majitelé třemi různými způsoby.
Prvnímu způsobu říkám pracovně „Jdeme nakupovat“ a spočívá v tom, že majitel psa obejde obchody v okolí a při té příležitosti nechá svého miláčka vyčurat a vykakat, kde ho to zrovna napadne. Nic ale samozřejmě neuklízí, jde přece nakupovat a ne uklízet. Před obchodem svého psa přiváže a odejde. Pes čeká a štěká a jeho štěkání nebere konce.
Druhý způsob nazývám „Tam a zpět po Psí uličce“. Probíhá tak, že majitel se svým miláčkem či miláčky vyjdou z bytu, dojdou až ke mně a loudavým krokem se po mně vydají až na můj konec, což není daleko, asi nějakých padesát metrů. Když tam dojdou, otočí se a jdou zase pomalu zpátky. Psi zatím vykonají potřebu na trávě nebo třech stromech, které mají zkrášlovat zdejší okolí, a tím mají, psi i majitel, venčení pro dnešek odbyto. Třetí způsob pak v sobě zahrnuje oba předešlé způsoby.
Těch pětadvacet let se to venčení tady vůbec nezměnilo. Celou tu dobu myslím na to, jaké mám obrovské štěstí, že nejsem tráva nebo některý z těch stromů kolem. Když už musím poslouchat to štěkání, aspoň po mně nikdo nemočí a nesere. Teda, alespoň ne tak často.
Maturitní zkouška
před 7 lety
